Postaráme se o rodiče? Budou mít kde bydlet?

Nechcete svěřit péči o své  nemohoucí rodiče domovu důchodců? Využijte různých forem ošetřovatelských služeb, příspěvek na ně mohou získat senioři podle míry postižení.

O mateřské, případně rodičovské dovolené se mluví velmi často. Rizika pro kariéru ženy i pro rodinné hospodaření se probírají na stránkách tisku i v internetových diskusích téměř každý den. O dalším období, které přináší podobná úskalí, navíc bez optimistického výhledu do budoucna, však většinou mlčíme.

Mnohé rodiny to přitom znají velmi zblízka: věk mezi padesáti a šedesáti lety, děti už vyletěly z hnízda – a každodenní péči místo nich začínají potřebovat jejich rychle stárnoucí rodiče. „Nebyla to jednoduchá doba,“ vzpomíná po několika letech Alena, nyní pětašedesátiletá žena. „Moje matka neměla snadný život, přesto mi po narození mých dvou dětí hodně pomáhala. Nemusela jsem se tehdy dokonce ani vzdát práce. Přišlo mi proto jako samozřejmost, že se o ni musím postarat já, a ne nějaký ústav.“ Alena předem nevěděla, před jaké peripetie ji péče o nemocnou matku postaví. Nemocná stará žena nakonec už téměř nemohla vstávat z lůžka, navíc se jí posouvala psychika. Tvrdila například, že se jí ztrácejí věci, které už ale neměla desítky let.

Ženy pečovatelky
„Denně jsem odjížděla o polední přestávce ze zaměstnání místo na oběd domů zjistit, jak se mamince daří, co potřebuje a dostat do ní alespoň polévku. No a po práci neexistovalo nic jiného, než jet rovnou domů a starat se znovu. Někdy mě zastoupil syn, ale ten si to vzhledem ke svému zaměstnání mohl dovolit ještě méně než já,“ vzpomíná Alena. Po třech letech proto přijala téměř s úlevou, když matku v dvaaosmdesáti letech postihla mozková mrtvice, ze které už se neprobudila.
„Samozřejmě jsem si to obrečela, maminku jsem měla doopravdy ráda. Ale život, který jsem tenkrát vedla, ten bych o moc déle nevydržela,“ přiznává Alena, činorodá žena mnoha zájmů a širokého kroužku přátel.
Starost o stárnoucí rodiče, pokud se rodina rozhodne nepřehodit péči na domovy důchodců, případně léčebny dlouhodobě nemocných, zůstává většinou na bedrech ženy. Odborníci z oborů sociologie, psychologie i etologie nemají dodnes jasno, zda se víc jedná o přirozenou vlastnost ženského pohlaví nebo spíš o generový stereotyp, nicméně synů, kteří by zůstali několik let doma a starali se o nemohoucího otce či matku, je málo.
„Je to možná vyšší mzdou, kterou stále ještě nosí domů muž, možná se o nás prostě předpokládá, že to zvládneme lépe. Faktem je, že můj muž tehdy poměrně dost pečoval o mě, abych já byla schopná pečovat o svou matku,“ přemýšlí Alena.
Alena měla výhodu: velký byt, ve kterém se bez větších problémů dala vyčlenit jedna místnost pro „babičku“. Existuje však mnoho rodin, které velmi složitě řeší nastalou krizi i v oblasti bydlení.
Zjišťují tak, že naši předkové na vsích věděli, co dělají. Takzvané výminky, tedy bydlení pro seniory, byly kdysi součástí každého statku. Nový hospodář (většinou syn) se zavazoval, že jeho předchůdce tu má zajištěné bydlení i stravu. Babičky a dědečkové tak zůstávali součástí rodiny, byť starost o hospodářství už předali dětem.
Mimochodem, v českých zemích byl výměnek jako institut zrušen až v roce 1948.

Péče místo práce
Někdy nelze ani při nejlepší vůli a při maximální toleranci ze strany zaměstnavatele chodit denně do práce a přitom se starat o nemohoucího seniora. V takovém případě se obraťte na stát, respektive na sociální odbor obce, ve které má váš rodič trvalé bydliště.
Příspěvek na péči však nezískáte vy, ale ten, o kterého pečujete. V současné době se poskytují ve třech výších, podle závažnosti problémů.
Nejnižší, třetí stupeň, tedy lehká závislost, náleží člověku, který „potřebuje pomoc nebo dohled při více než 12 úkonech péče,“ říká příslušný zákon. V takovém případě bude dostávat částku dva tisíce korun měsíčně.
Při středně těžké závislosti (potřeba pomoci nebo dohledu při více než 18 úkonech péče) dostane váš rodič dávku ve výši čtyř tisíc korun za měsíc.
A konečně takový člověk, který splňuje kritéria úplné závislosti (potřeba pomoci nebo dohledu při více než 30 úkonech péče) má nárok na částku až do výše dvanácti tisíc korun.
Ani dávka ve své nejvyšší podobě nedokáže nahradit průměrnou mzdu. Adéla Tomíčková z ministerstva práce a sociálních věcí také výslovně upozorňuje, že se tato částka nedá považovat za příjem pečující osoby.
Na druhou stranu se vám i roky, po které nechodíte do práce a pečujete o své nemohoucí rodiče (ale stejně tak i o kohokoliv jiného z rodiny, kdo vaši péči potřebuje) započítávají do důchodu.
„Pokud tato doba spadá do rozhodného období, z něhož se zjišťují příjmy z výdělečné činnosti pro výpočet důchodu, vylučuje se,“ dodává Adéla Tomíčková.
To v praxi znamená, že „nerozmělní“ vaše předchozí skutečně dosažené příjmy a ve výsledku tak nezmenší váš důchod.

Školka pro staré?
Dlouhodobě se uzavírat doma a věnovat se každý den jen svému nemohoucímu rodiči však nelze vydržet stále.
Pro takový případ existují takzvané „odlehčovací služby“, kam můžeme svého otce či matku umístit na týden nebo čtrnáct dnů, když chceme například odjet na dovolenou nebo si alespoň na pár dnů oddechnout a nabrat nové síly.
Taková dočasná změna pobytu však může prospět i seniorům. Přijdou mezi jiné lidi, a to jak pečovatele, tak i další seniory (ale často i mladší lidi postižené nějakou závažnou chorobou), mohou si promluvit s někým, kdo je v podobné situaci – anebo si třeba jen v rámci odpolední siesty zahrát karty. I to se počítá.
Ostatně podobné služby nabízejí mnohé společnosti i ambulantně. Ráno tam vašeho otce či matku odvezete, odpoledne si pro něj zase přijedete – paralela s mateřskou školkou se přímo vnucuje.
Věřte ale, že většina lidí, kteří se bez trvalé péče neobejdou, a přitom jsou duševně stále ještě čilí, si podobný model pochvaluje.

Součástí totiž bývají často různé výtvarné a rukodělné činnosti, které nenásilnou formou zlepšují jemnou i hrubou motoriku, stimulují psychický vývoj ikognitivní funkce a v neposlední řadě jsou pro většinu starších lidí zábavné.

Celý článek naleznete zde...

Zdroj: www.denik.cz

Autor: Martina Šrámková