Radíme čtenářům: Zdědil jsem byt i dluh. Co s tím?

Po všech smutných povinnostech při zařizování pohřbu otce Robert Boček doufal, že vyřízení převodu otcova bytu na něj a manželku Janu bude jen formalita. S bytem však Bočkovi zdědili také dvousettisíco­vý dluh.

Rodinné starosti

Ve dnech těsně po skonu ho ani nenapadlo zabývat se otázkou majetku.

Dvoupokojový byt, který otec vlastnil, chtěl po dědickém řízení přepsat na dvacetiletého syna čili vnuka zesnulého a věřil, že to bude téměř automatické. „Dohodli jsme se tak s otcem už tehdy, když se syn narodil. Myslel jsem si, že v této situaci postačí už jen jednoduchý přepis majetku,“ hovoří o tehdejších pocitech Robert Boček.

Při dědickém řízení však notář pozůstalým překvapivě oznámil, že součástí dědictví je také dvousettisícový dluh u jisté úvěrové společnosti a že pokud dědicové dluh nepřijmou, nemohou dostat ani předmětný byt.

„Bylo to pro nás velké překvapení. Vůbec jsme nevěděli, že zde existuje nějaký dluh, a k tomu ještě statisícový,“ divil se dědic. Protože Bočkovi o byt pochopitelně nechtěli přijít, začali v rodinné radě zvažovat jednotlivé možnosti řešení nastalé situace.

Syna, který bydlel stále doma, podporovali na studiích a navíc spláceli nový osobní automobil, koupený teprve před krátkou dobou.

Napjatý rozpočet

„Propočítali jsme všechny výdaje a příjmy, ale i kdybychom vyčerpali veškerou finanční rezervu, splácet ještě tři tisíce korun měsíčně bychom už v žádném případě nezvládli,“ říká Robert Boček. Jediným řešením, které se jevilo jako přijatelné a možné, bylo byt prodat a z utržených peněz pak rovnou zaplatit také dluh.

Rodinného majetku se však vzdát nechtěli. „Ten byt patřil už mému dědečkovi a já jsem v něm prakticky vyrostl. Vždy bylo jasné, že zůstane v rodině a získá ho další potomek,“ vysvětloval Rudolf Boček. Rodina však nemohla najít žádné jiné schůdné řešení, a začala proto přemýšlet o tom, že by dluh přijala.

Kdyby se všichni hodně uskromnili, možná by na splátky našetřili.

Správní varianta

Manželé Bočkovi se rozhodli, že dědictví přijmou. Výše dluhu je nižší než hodnota bytu.

Okamžitě informovali úvěrovou společnost o smrti dlužníka a zažádali o prominutí dluhu. Společnost prominutí odmítla, ale protože se jednalo o změnu dlužníka, byla ochotná dohodnout se s novými majiteli na nižších splátkách.

Dědici si však uvědomovali, že v případě problémů se splácením by mohli přijít nejen o byt, ale i další peníze. Stanovili si proto, že pokud se dostanou do potíží se splácením, pokusí se z otcova bytu prodat některé věci, aby dluh snížili, případně že pokusí vyměnit byt za menší a z výnosu dluh splatí.

V krajním případě že byt prodají, aby se vyhnuli exekuci, a tím i ztrátě majetku.

Špatná varianta

Manželé Bočkovi se rozhodli, že dědictví přijmou. Byli přesvědčeni, že zvýšený rodinný rozpočet lze zvládnout; mohou se třeba na nějaký rok uskromnit.

První měsíc splátku zaplatili a na rozpočtu se to nijak neprojevilo. Další měsíc však museli synovi zaplatit bydlení na koleji, a tak zůstalo méně peněz na splátku. Další měsíc už neposlali vůbec nic.

Kvůli prodlení se splácením a nákladům za vymáhání dluhu se dlužná částka vyšplhala na 250 tisíc korun. Rodina upomínky v zásadě ignorovala a manželé si říkali, že začnou splácet, jakmile budou mít nějaké volné peníze.

Finanční společnost poté podala žalobu k soudu a ten rozhodl o prodeji bytu. Byt byl nakonec v dražbě prodán pouze za odhadní cenu. Noví majitelé tím přišli o poměrně velkou finanční částku.

Celý článek naleznete zde...

Autor: Petr Kolář

Zdroj: www.denik.cz